Bylo nebylo, pět dní tomu. Sedm statečných, z kterých se hned v zápětí stalo šest + jeden chromý, absolvovalo tradiční turnaj v sálové kopané ve slovenské Turzovce.
Ale hezky od začátku a doufám, že si vzpomenu na vše, co jsem chtěl napsat. Prvně to, že se vždy hrálo na podzim a my celý půl rok přemýšleli, proč na nás kolegové z družebního sboru zapomněli. Nezapomněli, neměli na podzim čas turnaj uspořádat. Když už mám slovenské kolegy „na jazyku“, musím je pochválit, za dodržení hracích časů turnaje. Co si budeme povídat, vždy je to v Turzovce takové „free“, letos všechny zápasy začínaly na minutu přesně. Rovněž pan rozhodčí Jozef Špulic zaslouží respekt, protože sám odpískal celodenní turnaj, myslím si že i velmi obstojně.
Ale teď už k naší sestavě. Ta se nerodila vůbec lehce, omluvenka střídala omluvenku, přidávali se zranění a práce. Nakonec se mi podařilo „sehnat“ sedm statečných, kteří byli ochotní strávit celou sobotu v zahraničí, místo toho aby doma třeba pracovali na zahrádce nebo jeli na nějaký ten výlet. 🙂
Poděkování za reprezentaci sboru patří: Liborovi Rusinovi, Honzovi Šigutovi, Radimovi Tomáškovi, mé maličkosti a trojci „lehce“ přespolních, ale přesto Metylovičáků jako Brno, kterými jsou – Tomáš Monsport, Tomáš Herman a Radek Wolf. Jak již v dnešním receptu řekl Karel Charvát, v údolí krásných žen, se výše zmiňovaná trojka cítí jako doma. Když se řekne např. Zuzka, Krista nebo Bára, není se jim co divit. 🙂
První zápas a hned náš. Vyrovnaný duel mezi domácí Turzovkou a námi ovlivňuje 14 minuta, kdy si po zázračném zákroku (jak jinak) 🙂 vzpomnělo mé koleno, že v létě bylo nemocné a chtělo se mu zas. Naštěstí nebylo třeba navštívit zdravotnické zařízení, ale pro mne turnaj v tu chvíli skončil. Ze čtyř funkcí, které jsem v Turzovce měl, my tedy zbyly jen tři (trenér, reportér a fotograf) a od té chvíle jsem se jim věnoval naplno. Zbytek prvního zápasu dochytal Tomáš Monsport. Jedno rychle rozehrání autu, dvoje jesle, a prohráváme 1:0. Bohužel je toto i konečný výsledek zápasu, protože nám se zařízení trefit nepodařilo.
Rád bych zdůraznil, že při hracím systému 5+1, museli „mí“ kluci makat bez střídání, jako jediní na turnaji! A poprali se s tím fakt výborně, však čtěte dále.
Druhý zápas nás čekalo SDH Hlučín. Ten v prvním zápase prohrál s polskou Porabkou 8:0, proto jsem stanovil taktiku: „*urva je musíme porazit“. Leč nedopadlo to, ale pozitivum to má, vstřelili jsme gól a dokonce dva. Remíza 2:2 nás docela mrzela. Určitě Vás zajímá, kdo se stal třetím golmanem našeho týmu. Byl to Jeník Šigutů, nikdo jiný tam jít nechtěl, takže Honzovi patří poděkování za statečnost. Ale ten gol, který jen tak daroval hlučínskému útočníkovi, to se nezapomíná. 🙂
Někde mezi prvním a druhým zápasem získávám čtvrtou funkci. Je to ta, tolik oblíbená, kterou na tomto turnaji zastával vždy Číňan, a to nalívač. Bohužel Milan se nemohl dostavit, společně s Michalem Bílkem a dalšími byl na Shromáždění představitelů sborů OSH Frýdek-Místek.
Funkci nalívače později zastávali všichni členové naší výpravy, což mělo lehce vliv na třetí utkání, ale co už. Johanka se narodí jen jednou a pár dalších důvodů se vždy najde.
Po opravdu posledním loku lahodného moku jsme vyrazili do souboje s Porabkou. Vítěz tohoto zápasu bude hrát o třetí místo. Nicméně, my už hodinu před zápasem věděli, že na ně nemáme, že jsme dřeváci, že nás je málo, a tak.
Až najednou, z čistého nebe se stal zázrak. K našemu stolu si přisedl devítiletý Jakub Badžgoň.
Od pohledu vypadal fotbalově, zrovna nabíral sílu skrz výborný turzovský guláš. Tak jsme to na něj zkusili. Nechceš hrát za Metylovice? Odpověď zněla jasně: „prečo nie“? Přiznám se, že s touto odpovědi jsme nepočítali. 🙂 Ale co už teď, když souhlasil. Berem ho, všemi sedmi.
Před zápasem s Porabkou jsem mé svěřence upozorňoval, že pokud budou „poláci“ rozehrávat, ihned to pálí po bráně, dejte si na to pozor. Porabka rozehrála, Liborova noha balon netrefila, Tomáš Herman se nechtěl nechat trefit, a Šiguťák ještě dneska neví, že jsme od třetí vteřiny prohrávali 1:0. Tohle se později ukázalo jako rozhodující moment zápasu. Mysleli jsem si, že dostaneme na prdel, ale opak byl pravdou. Byli jsme v zápase lepší! Dostali jsme sice ještě jednu branku, ale taky jednu dali. Konečný výsledek 2:1 nás o to více „kakal“.
Říkáte si, že jste nečetli o Kubovi? Jdu na to. Ještě před zápasem jsme se ujistili, že nemá Kuba mamku v hale, protože ta by nemusela být ráda, že Kubík zkouší své první zahraniční angažmá. Při jeho nadání jsem si jistý, že nemusí být poslední.
V 15 minutě zápasu přichází Kubova chvíle. Střídá uvědomělého Radka Wolfa, který se po zbytek turnaje a hlavně poté v turzovské garáží stává jeho druhým tatínkem. Střídání si postupně začínají všímat ostatní fotbalisté v hale, a stává se něco neuvěřitelného. Najednou nám (spíše Kubovi) fandí celá hala, při jeho kontaktu s míčem řvou všichni, jako bychom byli na slavném Nou Campu. Když řeknu, že Kuba se usadil v útočném pásmu a nechybělo moc, aby balon rozvlnil síť, tak neuvěříte. Ale fakt to tak bylo! Našemu benjamínkovi jsme následně poděkovali pravým českým hobla, z čehož měl fakt radost.
Závěrem musím říct, že celou akci hodnotím jako velmi úspěšnou, konečné šesté místo je dobré. Chybělo kousek a mohli jsme být ještě o fous slavnější. Dodám taky pár faktických dat. První skončilo DHZ Záturčie, druhá domácí Turzovka a třetí místo obsadilo DHZ Trnové. Při odjezdu jsme si společně slíbili, že příště už to prostě vyhrajeme! Nepíšu to tu proto, že bych chtěl varovat soupeře, píšu to proto, abychom si to všichni společně zapamatovali. A pozor, Kuba chce s námi hrát od začátku turnaje.
A ještě musím napsat humornou historku. 🙂 Z Kuby se následně vyklubal pěkný rošťák, ať už že nenápadně sypal cukr Radkovi do kapsy, míchal různé drinky ve složení cukr, sůl a voda či borovička atd. Nejvíce nás však dostal tímto rozhovorem. „Můžu se Tě na něco zeptat“, ptá se Kuba Radka. „Jasně“, říká Radek. „Jsi gay“? … A to už jsme se „kulali“ smíchy. 🙂