Beskydská sedmička

První zářijový víkend se jako každoročně koná čundr po Beskydech, teda po jejich 7 nejvyšších vrcholech. Závod, který není pro každého. Závod, který zjistí vaši připravenost. Ale dá se na něco takového zcela připravit?
Závodníci si mohou vybrat ze dvou kategorií. HOBBY s délkou tratě 86km s převýšením +5000m a SPORT s délkou tratě 95 km s převýšení +5500. My se s Katkou rozhodli pro tu kratší variantu. Tréninky, závody, výšlapy, to vše bylo naší celoroční přípravou na tuto výzvu, vrchol sezóny.
Registrace byla z důvodů rekonstrukce železnice přemístěna z Frenštátu pod Radhoštěm do Frýdlantu nad Ostravicí. Sjelo se na ni 2793 závodníků z registrovaných 3100. Jen sama registrace byla velkým zážitkem. Na podiu se střídaly kapely, lidé stáli v dlouhých zástupech, aby prošli kompletní registrací. Všude přítomné fotoaparáty a kamery podporovaly atmosféru plnou očekávání a nervozity. Vše proběhlo v pořádku a i náš tým MAKAme prošel registrací.
Již se startovními čísly na zápěstích jsme odjeli domů. Načerpat trochu sil a doladit pár nezbytných maličkostí před startem. Katka si šla ještě na dvě hodinky lehnout, ale mě už to adrenalin neumožnil. Před odjezdem nesměla chybět večeře plná sacharidů, ať nám na občerstvovačkách není špatně z přísunu jen samých cukrů. Po 20hodině nás taťka odvezl do Třince na náměstí Svobody. Tady od 21 hodiny následoval program, při němž vystoupili starostové obcí, kterými vedla trať. Před startem nám požehnal farář a zazněla i státní hymna.
A už je bylo tady tady! Pod hvězdnatým nebem jsme odpočítávali společně poslední sekundy. Na hodinách se rozběhl čas. V tu chvíli se nad našimi hlavami rozzářil ohňostoj, zatroubil kamion Aleše Lopraise a celý dav se pomalými kroky dal do pohybu.
Nepopsatelně krásný pocit jít skoro celým Třincem a Oldřichovicemi za povzbuzování občanů. Okolo 23 hodiny jsme začali stoupat do prvního náročnějšího kopce, byl jím Malý Javorový (945m). V některých místech bylo stoupání opravdu hodně strmé. Musel jsem na Katku čekat, abych si ji neuštval hned na prvním kopci. A tak na první kontrole na Velkém Javorovém (1031m) pípáme v 0:08. Následoval sestup do Řeky (550m) v docela blátivém terénu. V tomto úseku se nedalo nic uspěchat, ale po sestupu na lesní cestu jsme se rozběhli a předběhli několik dvojic. Díky tomu jsme na další kontrolu v Řece dorazili už v 00:50 hodin. První občerstvovačka s vodou a před námi už druhá nekonečně dlouhá sjezdovka a překonání 375 výškových metrů. Cestou se nemuselo ani moc spočívat, protože dav lidí byl obrovský a tempo nebylo zase až tak velké. S blížícím koncem kopce jsem to nevydržel a u vrcholu přeběhl na druhou stranu, kde nikdo nebyl. K mému překvapení tam však bylo trní, které jsem pak vybíral při odpočinku a čekání na Katku. Výstupem jsme dosáhli na další kontrolu Pod Velkým Lipovým (925m). Sporťáci museli ještě na Ropici, ale ta nám byla odpuštěna, a tak pádíme dál dolů do Morávky (475m) na další kontrolní bod a osvěžující občerstvovačku. Odměnou byl nejen krásný čas 02:30hod.ráno, ale i bohatá tabule plná ovoce, müsli a tatranek. Tak se hlavně nepřejíst, doplnit vodu v těle i batohu a utíkat zase dále. Třetí sjezdovka na Svinorkách a táhlý traverz přes Travný. Poté už sbíháme
do Krásné 04:27 (500m), kde docela hodně dvojic končí, ale my ne a jen se občerstvíme a sníme za chůze nějakou tyčinku a rohlík se salámem a pokračujeme na nejvyšší vrchol Beskyd Lysou horu.
Po několika metrech od hájenky připínám poprvé Katce tažnou gumu, ať ji nikde v tom davu neztrácím a já musím uzpůsobit tempo pro oba. Šlo se nám skvěle, ale pod Zimným už šla na Katce vidět zjevná únava, i přesto to nevzdává a stále bojuje. Na Lysou (1323m) přicházíme v 06:39. V ten čas začalo trochu pršet a pocitová teplota byla hodně nízko. Pro mě to byl letošní 100. výstup na naši krásku 🙂 Nohy začínají protestovat proti dalšímu prudkému sestupu, a tak cesta dolů do Ostravice byla protrápená. U Ondráše nás čekal taťka, naše servisní vozidlo. Doplnili jsme jídlo i oblečení.
Občerstvovačka na Ostravici (410m, 08:46hod), místo, které spíš připomíná lazaret než školu, nám umožnilo chvíli v teple odpočinout, poprvé za závod si sednout a dát si teplou polévku. Ta zahání nejen hlad, ale i myšlenku závod vzdát.
Obávaný smrk před námi. Vycházíme zpátky na trať za mírného mrholení. Mě už v tu chvíli značně pobolívaly kolena. A to jsme ještě netušili, co si na nás pan Uher nachystal za trasu. Cesta pod Smrk vedla příkrým skalnatým svahem. Prostě obrovské kameny kam se podíváš a konec v nedohlednu. I rodinka jdoucí po turistické značce, byla rychlejší, než my „horolezci“. Náročný výstup se podepsal na obou značnou únavou a bolestí kolen. Na Smrk (1276m) jsme se vyšplhali v 11:58. Cestou dolů přišlo i na nějakou legraci, kdy jsme potkali už podruhé klučinu, který jde celý závod boso.
Stejně jako výstup i sestup byl neuvěřitelně dlouhý, nekonečný. Už se nedalo cestu si ukrátit během, nohy nechtěly poslouchat. Na chodidlech se objevovaly první praskliny. Vysvobození bylo dosažení Čeladné (510m) ve 13:54 a hlavně občestrovacího místa. To už jsme měli v nohách 53,9km. Bylo třeba doplnit tekutiny a nějaké jídlo a hlavně promasírovat nohy a promazat prsty u nohou. Jen s úpěním jsme sundávali boty a stahovali kompresky. Po delší pauze vyrážíme opět na trat směrem na Čertův Mlýn (1205m). Dlouhá a táhlá asfaltová cesta je pro nás už opravdu náročná, ale v lese je to opět po měkkém, tam si nohy trochu odpočinou. Při sestupu na Pustevny se ozývá bolest kolenou víc a víc. Tempo už není tak vysoké a opět uvažujeme, co bude s námi dále na trati. Přecházíme i Tanečnici a poté dorážíme na občerstvovačku s polévkou na Pustevnách v 17:31. V tu chvíli ještě přesvědčeni, že závod prostě dokončíme.
Já v dáli pozoroval kupovitou oblačnost, která se hnala od Radhoště (1129m) a přinesla silný liják a velké ochlazení. Hledáme, kde se schovat, nepromoknout. Pod malou stříškou voláme domů pro nejnovější předpověď počasí. Po půlhodinovém lijáku a současném prochladnutí bylo jasné, že se na trať nevrátíme. Nechci riskovat své i Katčino zdraví, která šla celou dobu se zánětem středního ucha. Končíme tedy na 66km v závodě Beskydské sedmičky v čase 18:19.
Místo předpovědi, jsme začali shánět odvoz dolů do Frenštátu. Měli jsme obrovské štěstí, že nás pořadatel svezl až na náměstí. Kde vidíme šťastné a vyčerpané borce, jak zdolávají schody do cíle. Nám se to bohužel letos nepodařilo. Vracíme čipy a startovní čísla a jedeme domů. V autě si říkáme, že to byla správná volba to ukončit než si zničit zdraví.
Tímto bych rád poděkoval všem, co nám drželi palce před závodem. A během závodu za motivační zprávy a povzbuzování.
Mé díky patří Katce, která tento závod se mnou absolvovala, i když jsme ten vytoužený cíl ve Frenštátě pod Radhoštěm neviděli.
Ted už nám jen chybí závěr sezony 31. 10. 2015 Podzimní Kubánkov a 7. 11. 2015 Hornická desítka

Pro sdh-metylovice.info Martin Březina a Katka Šablaturová.