1.-2.9. BESKYDSKÁ SEDMIČKA

2 Říj

S měsíčním odstupem konečně přicházím s ohlédnutím za nejzajímavějším turistickým zážitkem tohoto roku, Beskydskou sedmičkou.

S myšlenkou vyzkoušet si tento extrémní závod jsme si pohrávali už nějakou dobu. Avšak já a Zuzka jsme byly opatrné a pořád jsme říkaly: „Ano, ale ještě je čas, třeba za pět deset let…“ Nicméně červík hlodal čím dál víc, a když jsme se na posledním Silvestrovském Smrku pobavili s člověkem, který už to párkrát (u)šel a který nám to vylíčil v pozitivních barvách a ještě nás povzbudil, že to určitě zvládnem, rozhodnutí uzrálo. A tak jsem od silvestrovské půlnoci téměř hodinu zkoušela nemožné = proklikat se k registračnímu formuláři a přihlásit nás. Podařilo se, a sportovní cíl pro trojici Deny+Easy+Zuza na rok 2017 byl na světě.

V průběhu jara a léta jsme si několikrát vyzkoušeli delší (30-50 km) trip včetně večerně-nočního absolvování půlky B7 (Třinec-Ostravice). Moje sebevědomí dostávalo v prudkých kopcích na frak, protože jsem za Easym a Zuzou vlála, ba je brzdila. Ale v mírnějších pasážích se to většinou otočilo, tak jsem to začala brát jako fakt: Do sjezdovek budeš chcípat a necháš se tahat, méně prudké kopce potáhneš ty. Po úspěšné Výzvě a absolvování deštivého Nočního přechodu Lysá-Javorník jsem dospěla k závěru, že „je to hratelné“ (jak řekl Easy už v březnu někde na Javorovém :)).

A tak 1.9. ve 22.30 stojíme spolu s dalšími třemi tisíci blázny na náměstí v Třinci a čekáme na start. Na chvíli přestává pršet a Alena Zárybnická nás uklidňuje, že v noci ještě něco spadne, a možná i zítra, ale už ne tolik. Libor Uher nás uklidňuje ještě víc, že v tomto počasí bude „úmrtnost“ ještě větší než obvykle. My si zatím nic takového nepřipouštíme a vyrážíme s jediným cílem: DOJÍT.

V celém Třinci až pod Javorový je spousta fanoušků, takže první kilometry jsou plné povzbuzování a rachotu z řehtaček a podobných fandítek. Sem tam se objeví natažená ruka s lahví s něčím na zahřátí. Zatím není potřeba, šlapeme svižně a je nám fajn. A už je tu první sjezdovka na Malý Javorový, průběh je standardní – vlaju za svými spolusouputníky, ale ti jsou hodní, čekají na mě. Nahoře mi není nejlíp, něco zobnu, chvíli postojíme a jdeme dál. Prší. Cestou na vrchol se mi trochu motá hlava, ale pak to odezní a z Javorového kus cesty běžíme a předbíháme docela dost lidí.

Dole v Řece jenom dolít vodu, cukr, napít a hurá do té krásné klouzavé kilometrové sjezdovečky. 🙂 Terén je takový, že se jde hodně pomalu, chvílemi se i stojí, ale to mi vůůůbec neva. I přesto je mi nahoře hodně blbě, motá se mi hlava, chce se mi zvracet a lehnout do té mokré trávy. Dřepnu si, opřu se o hůlky, a za chvíli můžu jít dál. Zuza mě nabádá, ať sním něco pořádného. Jo jo, dole si něco dám… Stále prší. Běžet nejde, bahno teče proudem, a to dokonce tak, že nás ve chvíli, kdy se vláček na úzké pěšince mezi smrčky zastaví, předbíhá!

Kousek nad Morávkou se Easy ptá, jestli už je to dobré (břicho a motanice). „Vůbec to není dobré!“ Bolí mě žaludek, chce mi spát a brečet a domů. V Morávce nás čeká první support Jirka Žídek s převlečením, jídlem, teplým čajem a coca-colou. Všechno včetně Jirky na mě působí zázračně a blahodárně. Domluvíme se, že nás ještě bude čekat na Krásné, a vyrážíme podél Sviňorek lesem na traverz pod Travným. Je to krpál, ale není tu tak mokro, takže se jde dobře. Navíc už je mi fakt líp a na traverzu chytám druhý dech (nejsme náhodou na 20. km? :)) Šlapu do asfaltu a táhnu naši trojici. Z kopce běžíme (i když déšť padá do očí a vidíme tak dva metry před sebe) a zase předbíháme dost lidí. Dobrý pocit…

Na Krásné opět rohlík a trocha coly, za chvíli bude svítat a nás čeká Královna. Tuhle cestu dobře známe, ale dneska v tom dešti je nějaká delší. A krize přichází pro změnu na Easyho. Když zastavím, abych sundala rukavice, usíná opřený o strom. Po sušeném mase se trochu zvetí, ale sjezdovkou se protrápí. Nahoře avizuje, že potřebuje kafe. Kupuju i sobě a na chvíli si sedáme. Zuza nechce, tak postává a sleduje, jak Easy usíná a vypadává mu flapjack z ruky na zem. To ho probudí, narve do sebe další sladkosti a míříme dolů. Je mi skvěle, ale cesta dolů je strááášně dlouhá a úmorná. A samozřejmě stále prší. Říkám si, že bychom klidně mohli skončit. Když se odvážím tuto myšlenku vyslovit nahlas, Zuzka je nekompromisní: „Tady? V žádném případě! Tady končí všichni! Dáme ještě aspoň jeden vrchol!“

Na Ostravici nás čeká druhý support – Zuzčini rodiče a Easyho brácha, který s námi půjde na Smrk. Převlíkáme, přezouváme, jídlo, pití, pivo, kořalka… 🙂

b7_ostravice.jpg

Jdeme na Smrk. Cesta zase nesmyslně prodloužená kolem Smrčku a na Malý Smrk, až pak vrchol. Neprší, ale ukrutně fouká, chudáci holky s čipovacím zařízením. Jsem ve stavu, kdy už je mi všechno jedno. Skončíme? Fajn. Půjdeme dál? OK. Zuzčina psychika byla tou dlouhou cestou nahoru pošramocena a přidává se „na mou stranu“, chce skončit.

b7_smrk.jpg

Dolů na Čeladnou je to snad ještě o kus delší, furt mírně z kopce, ale běžet už nejde. Jdu a přemýšlím: „Jde usnout za chůze?“ „Zuza asi skončí, Easy chce jít dál, co mám dělat já???“ „Jít s Easym, přece ho v tom nenechám.“ „Skončit, nestojí to za to. Easy si půjde podle sebe a já za ním přijedu na Pindulu.“

Dole je třetí support – Marťas a Katka Březinovi, kteří šli B7 před dvěma lety. Snaží se nás vyhecovat („Už jenom třicet kilometrů!“), ale já a Zuza jsme zlomené („Ty vole, třicet, to je moc!“). Easy se nají, zajde na záchod, dá si kafe, převlíkne se a jde, ačkoli opět začíná pršet. BOREC!

Doma se nemůžu zahřát – horká sprcha, župan, deka… Kafe a čekání na telefon, až Easy dojde na Čertův mlýn. Nedošel. Volá mi, ať pro něj přijedu do Kunčic, že mu divně „žgrulá v břuchu“, že to asi bude na vícekrát, a že tam nemá kde ani čím se utřít. Docela se mi ulevilo. Jedeme domů, říkáme si, že za všechno může počasí, ale i tak se nemáme za co stydět. Byla to hodně zajímavá zkušenost!

Po dvanáctihodinovém spánku říkám Easymu: „Příští rok jdeš s bráchou. Já vás přihlásím a budu vás čekat pod každým kopcem s oblečením a jídlem.“ „Tak jo.“

A já se Zuzou? Jestli ještě někdy…? „Ano, ale ještě je čas, třeba za pět deset let…“ 🙂

Pro sdh-metylovice.info Denisa Izvorská