Noc v hasičárně

1.-2.7. 2009 – Byla jsem opět pověřena o napsání článku, který se tentokrát bude týkat noclehu v hasičárně. Co vám budu povídat – jeden z nejlepších prázdninových zážitků.

Fotky najdete ZDE.

Ve středu k večeru jsme se sešli u hasičské zbrojnice. Musím pochválit vedoucí za skvěle přichystaný dvoudenní program. Obzvlášť se mi líbila první hra. Bylo to něco netradičního. Skupinky po čtyřech lidech hledaly v určeném úseku lístečky s čísly. U každého čísla bylo napsané slovo, které si museli zapamatovat a říct to jednomu ze skupinky, který všechno zapisoval. Měli jsme najít třicet lístečků a z toho postupně poskládat větu. Věta musela dávat souvislost a týkala se ohledně naších výsledků v letošní sezóně na soutěžích mladších a starších žáků. Hra zabavila a některé doslova vyšťavila.
Program pokračoval. Rozdělili jsme se na dvě velké skupiny. Každá z nich musela vymyslet jednu reklamu, film, seriál, pohádku a písničku, kterou bude ta druhá skupina předvádět. Myslím, že za zmínku stojí hlavně písničky. Ela, se songem od Ewy Farné – Boží mlejny melou, pobavila obě skupiny i porotce – předvést pantomimicky Boha, klobouk dolů. A Libor s předváděním Jožina od Dědy Mládka moc neuspěl. Po „desetiminutové“ scénce, jak dělá táborák a staví stan, byl už tak vyčerpaný, že skupině se musely dávat takové indicie, jako kdo to zpívá a na co ten zpěvák hraje. Některé ty pohyby byly opravdu úchvatné:).
Po náročném výkonu jdeme konečně jíst. Nikdo neodmítl pěkně opékaný párek nad ohněm s krajíčkem chleba. Jakmile byly naše žaludky zaplněny a spokojeny, soutěžilo se dál. Tentokrát tady hlavní roli hrála šikovnost, a také rychlost. Zuzka nás volala k sobě po jednom. Měli jsme za úkol našroubovat matičky na šroubky v čase jedné minuty. Čím více našroubovaných matiček, tím lépe. Kristě R. stačilo k vítězství čtrnáct zašroubovaných matiček, čímž si zasloužila největší počet bonbonů.
Pomalu, ale jistě se stmívalo a nejenom určitě já, ale většina se těšila na večerní stezku odvahy. Ale než vyrazíme zjistit, kdo je největší strašpytel, hrajeme po tmě hru – Městečko Palermo. Kdo nezná, budu se snažit blíže vysvětlit. Jeden člověk stojí uprostřed kruhu, chodí dokola a dává pokyny. Nejprve určí dva vrahy a jednoho komisaře. Městečko jde spát, a ten co stojí v kruhu probudí nejprve vrahy, kteří jednoho z lidí společně zabiji. Vrahové usínají a probouzí se komisař, který si tipne, kdo byl zabit. Celé městečko se probudí, až na zabitého člověka a ostatní hádají, kdo může být vrahem. Padají návrhy a hlasuje se. Většina se shodne na určitém člověku, čímž mu zajistí jistou smrt a buď zavraždí nepravého, nebo uhádli vraha. Hra končí až se zavraždí oba dva vrahové. Pobavilo nás to, ale už byl ten správný čas…
Čas zjistit, kdo je nebojácný či komu ztěžknou kalhoty dřív než dojde k první svíčce. Ano, svíčky – místa, kde jsme plnili úkoly. Chodilo se ve třech. Každá trojička měla jednu baterku. Bohužel už u prvního „stanoviště“, všichni o ní přišli. Hrát Oko s panem Ryškou, to není šance! Zvlášť když karty už jsou předem namíchané:). Šli jsme směrem na Čupek nahoru k břízkám. Cestou potkáme dalšího bubáka. Vystrašilo mě tak, že jsem chytla záchvat smíchu a svalila se na zem. Museli jsme zazpívat nějakou písničku. Chudák Anička (nová posila metylovských mladších hasičů) se do toho pustila sama. Písnička O kolo Frýdku cestička zněla mile, ale falešně. Teda co aspoň tvrdilo to strašidlo. Další co na nás čekalo, bylo deset věcí, které jsme si museli zapamatovat. Za horem číhali další bubáci, kteří nás oslepovali bleskem od fotoaparátu. S nadšením a odvahou se hrneme kupředu. Teda aspoň já s Pájou Š. Anička nám oběma docela dost drtila ruce a Pájovi jí málem vykloubila 🙂 Konečně další svíčka a tentokrát jednoduchý úkol – podepsat se na kus papíru, který byl podložený nějakou flaškou. Samozřejmě jako slušní lidé jí vezmeme s sebou. Přece jí nenecháme v lese! No, jakmile na ní Pája sáhl z lesíka se ozvalo křehotání a lámání větví. „Nechej tu flašku!“ Ozvalo se. Není čas, slyším za námi další skupinku. Uchopím kámen a hodím ho do houští odkud se linou strašidelné zvuky. Krok za krokem se přibližujeme k cíli. Velká tajemná postava před námi hrubým hlasem uděluje pokyny, kdo udělá jaký uzel. Je nám vše jasné, splníme úkol a fičíme dál. Konečně poslední svíčka. Už nemůžu popadnou dech. V zápětí vyskočí přede mě něco ohlušujícího – Martin. No fuj to jsem se lekla. Honza s fotoaparátem fotí naše tváře, které vypadají jako vystrašené koťata. Plníme poslední úkoly. Máme říct co nejvíce věcí, které jsme si zapamatovali tam dole, a pak uhádnout na jednotlivých obrázkách názvy hororů. Stezka to byla opravdu skvělá, ale nesmíme to kazit ostatním. Jdeme hlouběji do lesa a čekáme až všechny skupinky přijdou do cíle. Když už jsme všichni i s vedoucíma a „strašidly“, mizíme dolů k hasičárně. Vyprávíme svoje zážitky ze strašidelné cesty, jak Krista R. a spol zpívali Tři čuníky, nebo že Kuba K. naštěstí nepotřeboval plínky, ale nebylo k tomu daleko 🙂 Když se tak zamyslím, sklaplo v některých chvílích i těm největším frajerům a vejtahům.
Mladší se pomalu ukládají do spacáků. Ostatní si venku povídají a já jako jeden z mnoha nadšenců chci vyrazit na noční procházku. Po delším přemlouvání konečně vyrážíme na hřiště a zpět. Aspoň nás to více utahá. Naďa rozvádí diskuzi o položení Alíka na lopatky. Nakonec z toho sešlo. Hned jak dojdeme k hasičské zbrojnici se většina ukládá ke spánku. Venku zavádíme malý debatní kroužek ve čtyřech. „Lehce“ po půlnoci vyklízíme pole i my. Náročný den – musíme si odpočinout.
„Budíček! Vstávat! Jde se na rozcvičku!“ Křičí Deny v sedm hodin ráno. Těžce se vyhrabáváme ze spacáků. Míříme na malé hřiště. Pečlivá rozcvička nás opravdu protáhla. Žabáky, kačeny, raky, skákání po noze, trakaře…díkybohu, že už je to za námi. Špinaví jako prasátka jdeme na snídani. Pak už jen sbalit spacáky, karimatky a dojít si pro mobily. Zapomněla jsem se dodat, že hned na začátku této dvoudenní akce, nám odebrali mobilní telefony. Měli jsme to brát spíše jako že „neseme na nich závislí“. Odpoutat se na chvíli od virtuální komunikace a strávit příjemnou noc bez jakékoliv elektroniky, dokázali opravdu všichni.
Chtěla bych jménem mladých hasičů a jménem svým velice poděkovat vedoucím a všem ostatním, kteří se nějakým způsobem zapojili do této plánované hasičské noci a připravili pro nás pestrý program plných her a zábavy. Doufejme, že tato akce nebyla poslední jak v těchto prázdninách, tak i v celém následujícím roce.